Historie
Historie violoncella má mnoho společného s historií violy da gamba. Ta měla asi od roku 1550 více než dvě staletí v hudebním světě významné postavení. Od poloviny 17. století postupně většina viol da gamba mizí a do 18. století přežívá jen tenorová viola da gamba s laděním D, G, c, e, a, d1, která je hlavním předchůdcem violoncella. Měla důležitou roli jako doprovodný nástroj především v recitálech. Velké oblibě se také těšily domácí soubory gabm, v nichž se hrávaly různé skladby vokálního původu, upravené pro tance nebo originální skladby, které psali zvláště angličtí skladatelé Byrd, Dowland, Simpson a další. Vysoké úrovně dosáhla viola da gamba také jako sólový nástroj.
17. století přichází s požadavkem většího tónu a větší zvukové plnosti, protože se začalo koncertovat ve větších sálech, a tak se v době vzniku violoncella setkáváme s různými pokusy prodloužit dozvuk spoluchvěním resonančních strun. Z tohoto záměru vznikl nástroj zvaný viola da bardone nebo také baryton. Držel se stejně mezi koleny jako violoncello, hrálo se na něj smyčcem, měl 6–7 střevových strun a 7–15 rezonančních kovových strun, které rozezníval pizzicatem palec levé ruky. Vášnivým hráčem na baryton byl kníže Mikuláš Esterházy, pro něhož napsal Joseph Haydn asi 175 děl. Dalším přechodným nástrojem byl arpeggione, někdy také zvaný kytarové violoncello. Nástroj má tvar a velikost malého violoncella, korpus se podobá kytaře, s níž má i stejný počet strun (E, A, d, g, h, e1) a hmatové pražce. Arpeggione brzy po svém vzniku zmizel z koncertního pódia, ale jako pojem stále žije v díle Franze Schuberta v Sonátě a moll s podtitulem „arpeggionová sonáta“.
Violoncello vzniklo přenesením tvaru houslí na nástroj velikosti basové violy da gamba. Začalo vznikat pravděpodobně koncem 16. století. Důkazem toho jsou dvě zachovalá violoncella z dílny Andrey Amatiho, praotce slavné rodiny a zakladatele cremonské školy. Prvotní název pro rodící se violoncello byl violoncino, který vznikl sloučením dvou slov „violon“ a „piccino“, tj. v překladu „maličký kontrabas“. Podobně jako violy byla i violoncella původně stavěna ve větších rozměrech. Zásluha o zmenšení violoncella se přičítá Antoniu Stradivarimu. Až do poloviny 18. století se violoncella používala jen jako podřadný nástroj zesilující tóny kontrabasu. Jeho závislost na kontrabasu a basové violy da gamba se jevila i v ostrunění, které nebylo jednotné a pohybovalo se v počtu 4–6 strun. Violoncella se vyráběla ve dvou velikostech. Větší se používalo jako doprovodný nástroj a menší, tzv. violoncello piccolo, sloužilo k sólové hře a také ke hře vyšších partií. Jako sólového nástroje se používalo violoncella nejprve v Itálii, kde se již v 17. století vyskytují první virtuosové na violoncello, jako Domenico Gabrielli a Attilo Ariosti. Sólová hra na violoncello se vyvíjela také jinde, čehož je například důkazem šest svit J. S. Bacha.
Předností violoncella před violou da gamba je silný zvučný tón a uvolněná technika hry nezatížená příčnými pražci na hmatníku. Viola da gamba má však lahodnější tón a lehčí možnost vícehlasé hry. V dnešním orchestru je violoncello nástrojem určeným pro polohu tenorovou, barytonovou až basovou. Ladí se o oktávu níže než viola. Jeho struny jsou C, G, d, a. Notace je v klíči basovém, ve vyšších polohách v klíči tenorovém a houslovém. Stavba violoncella je téměř shodná se stavbou houslí, až na rozdíly v dimenzích jednotlivých částí, protože pro snazší hru bylo nutné se i u violoncella odchýlit od matematické správnosti. Té se však alespoň částečně dosáhlo zvýšením lubů. Aby se dosáhlo téměř správné délky strun je krk violoncella značně delší, než by měl být v poměru k délce těla. Jednotlivé části violoncella se shodují v materiálu i názvu s houslemi. Prut smyčce je silnější a asi o 2–3 cm kratší než houslový. Violoncello se drží mezi koleny stejně jako viola da gamba a navíc se opírá o podlahu bodcem. Technika hry je odlišná od houslové, druhy smyků jsou však stejné. Celkový chromatický rozsah violoncella je C–e3.
Zdroje: http://seminarky.cz/Violoncello-9415
