Úvod
Na těchto stránkách se dozvíte vše o tomto hudebním nástroji.
Budeme Vás informovat o aktuálním dění (koncerty, soutěže, kurzy, konkurzy, inzerce ad.). Dozvíte se něco z historie violoncella. Seznámíte se se slavnými i méně známými violoncellisty. Najdete zde životopisy skladatelů včetně zvukových a notových ukázek jejich skladeb pro violoncello. Získáte povědomí o českých houslařích. Budete mít možnost něčemu se přiučit díky metodice hry na violoncello.
Pokud se pohybujete ve violoncellovém světě, prosíme Vás tímto, abyste se také podíleli na tvorbě těchto stránek a rozšířili je svými náměty. Uvítáme především informace o koncertech a jiných akcích, ale i cokoli, co zde postrádáte. Vaše jméno bude samozřejmě uvedeno mezi autory.
Co je violoncello
Violoncello (hovorově cello) je hudební nástroj. Patří do skupiny smyčcových strunných nástrojů, protože zvuk vzniká rozechvíváním struny smyčcem. Dalšími jsou housle, viola a kontrabas. Název je původem z italštiny (violone piccolo) a znamená malá basová viola. Violoncello má dlouhou historii sahající do období kolem roku 1600. Výrobcem violoncella je mistr houslař, hráč je označován jako violoncellista (hovorově cellista). Violoncello se uplatňuje jako sólový nástroj, v komorních seskupeních (klavírní trio, smyčcové kvarteto ad.), komorních a symfonických orchestrech, v hudbě klasické i populární. Jeho zvuk i výrazové prostředky jsou podobné lidskému hlasu. Je schopno vyjádřit mnoho pocitů díky barevným odstínům různých herních technik. Asi právě proto bylo pro violoncello napsáno mnoho skladeb (suit, sonát, koncertů ad.) snad všemi významnými skladateli. Notový zápis bývá v basovém klíči, pro vyšší tóny se používá klíč tenorový nebo houslový.
Popis violoncella
Smyčcové nástroje jsou si navzájem podobné. Zjednodušeně se dá říci, že violoncello je větší než housle nebo viola, ale menší než kontrabas. I tónový rozsah vyplňuje mezeru mezi těmito nástroji. Většina částí violoncella je ze dřeva (smrku, javoru, ebenu, palisandru aj.). Najdeme tu však i kov, plast a jiné materiály. Můžete se setkat s několika velikostmi violoncella. Malí žáci začínají se 1/4 nástrojem, pokračují přes 1/2 a 3/4 až ke 4/4, neboli celému violoncellu. Méně často se používá ještě 7/8, tzv. dámské violoncello.
Hlavními částmi violoncella jsou hlava, krk, tělo (trup, ozvučná skříňka, korpus) a bodec. Hlava byla dříve skutečně stylizací hlavy, a to buď lidské, nebo zvířecí. Později se zjednodušila do podoby šnečí ulity. Jsou v ní vyvrtány otvory pro umístění ladících kolíků, pomocí nichž regulujeme napětí strun, které jsou na nich navinuty. Hlava je spolu s krkem vyřezána z jednoho kusu dřeva, nejčastěji javorového. Na krku je naklížený malý pražec a hmatník, obojí z ebenu. Proti hmatníku se prsty tisknou struny, čímž můžeme měnit délku její chvějící se části, a tedy výšku tónu. Struny jsou na violoncelle čtyři v ladění C, G, d, a. Někdy bývá violoncello opatřeno ještě pátou strunou e1 nebo rezonančními strunami pod hmatníkem. Struny jsou buď střevové (z jehněčích nebo telecích střev), nebo kovové, skládající se z jádra (ocelový drát, ocelové lanko, nylon nebo jiný syntetický materiál) a vinutí (hliník, měď, chromová ocel, nikl, wolfram, stříbro, zlato). Jeden jejich konec je navinut na ladících kolících, druhý ukotven ve struníku. Struna se chvěje mezi malým pražcem a kobylkou. Kobylka přenáší toto chvění na horní desku, duše pak na spodní desku. V horní desce jsou dva otvory ve tvaru písmene f, které pomáhají šíření zvuku. Klenba desky je zevnitř zpevněna basovým trámcem, někdy se také nazývá jako ozvučná lišta. Duše je též označována jako ozvučný kolík. Horní deska, basový trámec a duše jsou vyrobeny ze smrku. Obě desky jsou po obvodu spojeny luby. Spodní deska, luby a kobylka jsou z javoru, někdy také z topolu, vrby nebo hrušně. Struník slouží k ukotvení strun. Bývá osazen dolaďovači, které umožňují jemné doladění napětí strun. Je vyroben ze stejného materiálu jako ladící kolíky, tedy ebenu, nebo palisandru. Levnější alternativou je kov, nebo plast. Struník je uchycen poutkem vedoucím přes velký pražec k žaludu. Žalud je vsazen do díry vyvrtané v lubech. Vyrábí se z ebenu nebo jiného tvrdého dřeva nebo plastu. Je dutý, aby bylo možné do něj zasunout bodec. Ten je buď nasazovací, nebo schován uvnitř nástroje. Míra vysunutí se pak zajišťuje aretačním šroubkem. Nasazovací bodec se vyrábí ze dřeva s kovovou špičkou, permanentní ze slitin kovů nebo uhlíkových vláken. Je zakončen ostrým hrotem.
Popis smyčce
Smyčec se používá k rozechvění strun. Hlavními částmi jsou prut a žíně. Prut je dřevěná hůlka ohnutá vzhledem k žíním do tvaru obráceného luku. Napnutím se tak dostává do téměř rovnoběžné pozice. Je zhotoven z fernambuku, nebo jiného dřeva podobných vlastností. V poslední době se též setkáváme s pruty z uhlíkových vláken. Vyznačuje se tvrdostí, pevností a pružností. Na jedné straně je zakončen rozšířenou špičkou, v níž jsou ukotveny žíně, na druhém konci je vydlabán žlábek pro uchycení žabky a vyvrtána dírka pro zasunutí napínacího šroubku. Žíně jsou vlákna koňského ocasu. Díky svému drsnému povrchu strunu třením rozechvívají. Jsou uchyceny ve špičce prutu a žabce. Žabka je vyrobena z ebenu, slonoviny, želvoviny, nebo plastu, zdobena perletí. Její tvar usnadňuje držení smyčce. Je uchycena ve žlábku prutu. Pomocí šroubku ji můžeme posouvat po prutu, napínat tak žíně a docílit požadované pružnosti prutu. Šroubek je zakončen tzv. knoflíkem z ebenu, někdy pokrytým kovem a zdobeným perletí.
Kvůli lepší účinnosti se žíně natírají kalafunou, což je přírodní, nebo umělá pryskyřice.
Zdroje: Violoncello – Wikipedia (http://cs.wikipedia.org/wiki/Violoncello)
Violoncello – Encyklopedie Violoncello (http://www.konzervator.brno.indos.cz/Cello/Encyklopedie/metodika-rejst%f8%edk/Hor%e1k/Hor%e1k-Violoncello.htm)
Charakteristiky jednotlivých typů strun – Pavel Celý – servis pro hudebníky (http://www.struny.net/info/Charakteristika.aspx)
Tip: Abyste se na tomto webu lépe orientovali, přečtěte si Nápovědu.
